Temples of Angkor

Tri dny nas pekne povozili na tuk tuk taxi oblasti, kde se nachazi stovky chramu. (A mimochodem take stovky turistu.) Nejak jsem si to poradne nedokazala uzit, az na par vyjimek. Projizdeli jsme koncinami, kde lide ziji v domcich na kurich nozkach a kde se kolem silnice  prochazeji psi, z nichz se vetsina podoba adoptivni matce Romula a Remuse. Pri kazdem vystupovani jsme byli neustale dotazovani, jestli nechceme ananas nebo mango. S nabidkou dalsiho zbozi nas obletovali  khmersti  mali kluci a holky. Hlahol  jako ve skole. Ted lituju, ze jsem nesahla po tech trech vazkach, ktery jsem si mohla dat na vanocni stromecek.
A tak, kdyz jedes okolo Angor Wat jablone, pasou se tam kone, refren se v tu chvili premeni na brutalni pogo: Dejkobylamtotipovidam dej kobylam ovsa!
A kravy jsou taky vyhuble.

Siem Riep

Dlouha skoro sedmihodinova cesta autobusem s patnactiminutovou prestavkou na 'obed' (mela jsem trs minibananu). Od klimatizace mi malem umrzla ramena, v nocnim Siem Riepu jsem trochu zmatecne osocila ridice tuk tuku, kdyz se vrhal na moji krosnu.
Dalsi den brzy rano, jeste pred 6, kdyz byla uplna tma, nas vezl k chramovemu komplexu 'Angkor Wat'. Nebyli jsme jedini, kdo mel napad videt vychod slunce. Nastesti to nevypadalo jako na kycovitych obrazcich, ktere prodavaji na trzich. Ani to nevypadalo jako Kolomazna pec na Kamenaku, i kdyz  smes vuni piskovce, vody a stromu mi evokovalo detstvi a prazdniny na Senecaku.
I pres davy turistu to byl pro me ohromny zazitek. Kdyz clovek porovna Radyni a tohle a uvedomi si dobu, v ktere to vzniklo, tak si rika hmmm.
Vecer po setmeni jsem slysela cikady a nejen to. Podivam se nad stromy buddhistickeho chramu, kam se spousta lidi chodi zapichnout nejakou tu vonnou tycinku k oltari,  a na obloze se odehraval Hitchcockuv horor. Ptam se jedne pani ukazujice do nebe: Co to je? Prece mi nechce namluvit, ze to takhle to ptactvo pripominajici harpyje blazni a rvou jen kvuli komarum?!

Phnom Penh

Predevcirem jsme vesele opustili Saigon a nachazime se ted v hlavnim meste Kambodze Phnom Penhu. Jeste dnes odjizdime do Siem Riepu.
Momentalne si pripadam jak na letnim tabore, nekde v  klubovne. Kluci hrajou na kytaru, venku sviti slunicko a je teplo jako v srpnu. Jeste v ranni polounave se prijemne posloucha jejich smich a zvuk ficeni vetraku, ktery me v intervalech otaceni prijemne oviva a cucha mi ne tak tmave vlasy.
Cesta byla dlouha, ale zajimava. Na hranicich si trochu nesmyslne hrali s nasimi pasy, ale viza jsme nakonec dostali. Je to tam prilepene jen tak tak, ale maji nase otisky prstu a kontrolovali nam taky teplotu.
Pripomina mi to Saigon, protoze tu vsude jezdi motorky. Jsou tu vsak vetsi ci mensi odlisnosti. Lide a architektura.
Prvni noc jsem mela velice intenzivni sen o khmerskych bojovnicich. Trochu jsem si zabojovala. Statecne. Cerne pivo s nazvem "Angkor" vzalo za sve. Nebo to byl ten jeden orisek podavany spolecne s pivem? Vykricela jsem to (se) do tmy pokoje bez oken.
Chteli jsme navstivit pana krale v jeho palaci. Za mirny poplatek jsme videli jeho palac a pagody plne krasnych buddhu. A abych se mu vic libila, pronajala jsem si kriklave ruzove rybarske kalhoty, protoze jsem potrebovala zamaskovat sva kolena.
Tesim se do dzungle.

Meg

Dalat

Rok draka začal před týdnem.V Čechách místo motýlů létají sněhové vločky (Plavi a Peschi mají krásné přirovnání -padající dákyně). Ano. Asi bych teď mrzla. Nerada. Mají prý padnout mínusové teplotní rekordy. Já v pátek  jela autobusem  ze Saigonu do kýčovitého města Dalat, kde se na tamním jezeře jezdí na labutích, abych si na chvíli odpočinula od několika miliónů motorek. Seděla jsem vedle hudebního skladatele.Cesta byla to nejkrásnější, co jsem tu dosud zažila. To byla nádhera pozorovat měnící se krajinu! Projížděli jsme serpetinama v horách, které svým osobitým rázem nejvíce připomínají Norsko. Kopce jsou však pokryty tropickou vegetací. Vyčnívající lampovitě zahnuté bambusy a palmy. Ve městě pak prodávají na tržnici artyčoky, holografické obrázky buddhů a bundy a pletené čepice. V blízké vesnici dostavujou pagodu. Zahrála jsem si čínské šachy Siang-čchi s místním montagnardem. Napoprvé jsem vyhrála, pak se začal hrozně nahlas smát a já jsem začala prohrávat.